Bohouňovice I

V cípu terénního výběžku zvaného Švédské pece (případně Na Homoli, či Na Stráních), se nad údolím Polepky nachází pozůstatky výrazně poškozeného opevnění.

Údolí vytvořené tokem Polepky vytváří meandr a tím vymezuje cíp nepravého ostrohu ze severní, západní a jižní strany. Po rovině přístupná je pouze západní strana, kde se terén velmi pozvolna zvedá. Převýšení nad Polepkou činí 16 m v cípu ostrohu a 32 m od linie fortifikace. Z toho je patrné, že terén od šíjové linie k cípu klesá. Ohrazená plocha dosahuje výměry 1,4 ha.

Opevnění je dobře patrné na 1. vojenském mapování, kde je zobrazeno přetnutí ostrohu valem, který má uprostřed rovný průběh a na stranách se symetricky stáčí k terénním hranám. Nechybí ani na 2. vojenském mapování, na kterém na severu navazuje ještě menší výběžek. Na 3. vojenském mapování je šíjový val znázorněn pouze pomocí sklonových šraf. V roce 1899-1900 byl přes údolí Polepky postaven železniční viadukt, stavba krásná a architektonicky hodnotná, ovšem kvůli její výstavbě a stavbě železničního náspu velmi silně utrpěla starší památka. Železnice totiž protíná opevnění přímo v jeho středu a stavba náspu, ze kterého vybíhá mostní konstrukce, prakticky zlikvidovala jižní polovinu lokality a střední část šíjového valu. Vnitřní plocha byla v 19. století využívána jako pole, kvůli kterému byla upravena plocha mezi koncem valu a terénní hranou. Ve vnitřní ploše jsou stále patrné hranice jednotlivých políček v podobě nevýrazných mezí. Během 2. světové války byla políčka změněna na sad, který se zde, neudržovaný, nachází dosud.

Do dnešních dnů se z možného opevnění dochoval pouze 39 m dlouhý, obloukovitě vedený úsek na severní straně, navíc výrazně poškozený starší zemědělskou činností. Val má obnaženou vnitřní konstrukci a rychle eroduje. V nejvyšším místě měří až 1,2 m, směrem k terénní hraně se snižuje. Pod hlinitokamenitou tenkou vrstvou se nachází nasucho kladená zeď z menších kamenů. Podivné je, že val je na vnitřní straně strmější, než na straně vnější. Na leteckém měřičském snímku z roku 1954 se na vnější straně valu rýsují vegetační příznaky, které by mohly naznačovat, že se zde nacházel ještě příkop, v jiných letech ale linie není patrná.

V linii valu byly při průzkumu v roce 1930 nalezeny zlomky tuhované keramiky, které lze datovat do doby halštatské, nejvýraznějším nálezem byl kus bylanského cedníku. Nálezy se nacházely při patě valu v místech, kde byl rozvezen, těsně vedle jeho dochovaného pokračování. Vzhledem k tomu, že se nacházely v popelovité vrstvě, patrně pod základem kamenné zdi, jedná se s největší pravděpodobností o starší halštatské sídliště, které se zde nacházelo. Z kamenného snosu u hranice pole, který probíhá zhruba v linii zaniklé fortifikace, pochází několik střepů, z nichž minimálně jeden přísluší ranému středověku. Žádný z těchto nálezů nemůže opevnění datovat a vzhledem k jeho podobě není jeho řazení do pravěku, nebo raného středověku pravděpodobné. Snad má pravdu stará pověst, která se k lokalitě váže a podle které opevnění vybudovali Švédové během třicetileté války. Podoba zobrazená na 1. vojenském mapování by tomu snad nasvědčovala. Zcela vyloučit asi nelze ani možnost, že se jedná pouze o vymezení hranice panství, jehož hranice probíhala v linii valu.