Hrádek u Třebonína I

Mezi obci Lomec a Třebonín se dochovala vzácná koncentrace vrcholně středověkých panských sídel. Prostřední z nich, je nazýván Hrádek u Třebonína a nachází se na výběžku terénu nad levým břehem Medenického potoka.

Místo, které stavitelé vybrali převyšuje potyok o více než 40 m a od západní, přes jižní až po východní stranu je vymezen skalnatými srázy k potoku. po rovině přístupná je pouze severní strana. Vnitřní plocha, která se směrem do týlu výrazně zužuje, je zčásti obehnána soustavou čtyř liniových prvků rozdílných dimenzí. Tři z těchto prvků jsou řazeny bezprostředně za sebou, přičemž tvoří mohutnou čelní bariéru. Za ní probíhající čtvrtý liniový prvek je naopak odsazen, a navíc je značně subtilní. Probíhá v podstatě na vnitřní ploše fortifikace, nepředstavuje však linii, která by ji dělila na více částí. Opevnění na severozápadní (nejlépe přístupné) straně v přímém úseku přetíná temeno ostrohu. Pak se v širokém oblouku stáčí k východní straně ostrohu, kde probíhá znovu přímo, přičemž ve svahu směřuje k závěru ostrohu. Nedobíhá však až ke skalnatému konci ostrohu. Čelní bariéra je tvořena dvěma náspy a mezilehlým příkopem. Zatímco příkop probíhá v celém průběhu opevnění, náspy jej lemují jen částečně. Vnější násep vede pouze na severovýchodní a východní straně, což kontrastuje s jeho absencí na nejlépe přístupné straně. Zde byl podél příkopu vyhozen jen vnitřní násep, který však chybí na východní straně, což ale nepřekvapuje vzhledem k terénní konfiguraci. V těchto místech opevnění probíhá v poměrně prudkém svahu, takže eskarpa příkopu nabývá formy terasového stupně. Navíc je horní hrana eskarpy výrazně převýšena oproti koruně vnějšího náspu (až o 4,5 m). V morfologii čelní bariéry nelze přehlédnout jednu zarážející skutečnost. Opevnění je nejslabší na nejlépe přístupné straně a mnohem mohutnější ve zbývajícím průběhu, kde byl případný útok významně ztížen terénní konfigurací. Tento markantní rozdíl jednoznačně svědčí o nedokončeném stavebním záměru. Soustava zemních prvků zůstala v provizorním stavu paradoxně v úseku, kde probíhá přes temeno ostrohu. Uvedený závěr vychází z několika pozorování. Nejnápadnější známkou nedokončeného stavebního záměru je ostrý zlom v dimenzích příkopu uprostřed severní strany. Přesně v místě výškového zlomu dna příkopu vyznívá vnější násep. Vnitřní násep zde sice probíhá bez přerušení, avšak přímo nad zlomem dna příkopu se markantně mění jeho tvar. Dno příkopu je nejhlubší na severovýchodní straně, v úseku obloukovitého stočení. Zde je vůči koruně vnějšího náspu sníženo až o 2,5 m a vůči koruně vnitřního náspu až o 5 m. V obloukovitém úseku se výška vnějšího náspu na straně proti předpolí pohybuje v rozpětí 0,8–1,2 m. Na mohutnosti nabývá ve výrazném svahu, tzn. na východní straně, kde je koruna oproti vnější patě převýšena až o 2,5 m. Výškový rozdíl mezi dnem příkopu a korunou vnitřního náspu je značně proměnlivý. Na severozápadní straně, kde opevnění přetíná přístupovou šíji, činí nejvýše 1,4 m, na severovýchodní straně dosahuje k 5 m. Podivně působí čtvrtý liniový útvar, který řadíme k prvkům obvodového opevnění. Jedná se o nízký násep na vnitřní ploše fortifikace, který obloukovitě přetíná temeno ostrohu. Patrný je až při soustředěnějším pohledu, protože jeho výška kolísá mezi 10 a 20 cm. výměra opevněného prostoru činí 0,19 ha, protože se však některé jeho části nacházejí ve velice prudkém svahu, odhadujeme využitelnou vnitřní plochu na 0,14 ha. Terénní reliéf v ohrazeném prostoru je na mnoha místech členěn skalními výchozy různých tvarů a rozměrů.

Opevnění bylo poprvé popsáno na konci 19.století, následně mu byla věnována poroznost v 80.letech 20.století, kdy došlo i k menšímu výzkumu za pomocí 80 mikrovrypů, které nebyly úspěšné. Poslední kdo se lokalitě věnoval jsme byl já s kolegy v nedávné době, vytvořili jsme geodetické zaměření a interpretovali lokalitu jako nedostavěný hrad.