Kostomlaty - obléhací tábor

Hrad Kostomlaty byl obléhán jednou, a sice kališníky v době krize husitských polních vojsk. Během jeho dobývání utrpěly radikální svazy porážku v bitvě u Lipan. Dobývání vázalo velkou část husitských kontingentů ze severozápadních Čech. Jejich vrchní velitelem byl Jakoubek z Vřesovic.   Údaje o obléhání Kostomlat lze čerpat z trojice pramenů. Vedle obligátní kroniky Bartoška z Drahonic máme k dispozici i záznam z letopisů žitavské provenience. Třetím zdrojem je list odeslaný v průběhu obléhání držitelem hradu Albrechtem z Dubé. Dobu, kdy obléhání započalo, lze určit jen rámcově. Pevnou mez ante quem představuje odeslání zmíněného Albrechtova listu. Datován je 21. dubna 1434. Dobu, kdy obléhání Kostomlat skončilo, lze pouze odhadnout. K ukončení dobývání pravděpodobně došlo buď v červnu, případně v červenci, protože v srpnu se Jakoubek vojensky angažoval v česko-bavorském pohraničí. Jestli hrad dobyl, či se jeho posádka vzdala, v pramenech uvedeno není. U Kostomlat ležící kališnické oddíly dosahovaly značné síly. Oba kronikáři zmiňují, kterak se na obléhání kromě Jakoubka z Vřesovic podílely i sbory husitské trojice měst Loun, Žatce a Slaného. Jakoubek přerušil obléhání hradu poté, co se dozvěděl o tažení části vítězného vojska od Lipan na Slánsko. Těžko říci, kolika ozbrojencům Jakoubek velel v dubnu až červnu 1434. Zmínky kronikářů o přítomnosti sborů lounsko-žateckého svazu nicméně nasvědčují poměrně velkému množství obléhatelů Kostomlat.

Ve stráni nad vodotečí se vyskytuje pomístní název V šancích. V dané poloze skutečně narazíme na relikty obléhacích prací. Nacházejí se ve výškovém pásmu, jehož spodní hranice koresponduje s niveletami temena hradního návrší. Husité odsud mohli hrad ostřelovat z praků (a možná i děl), protože odstup činil 350 m. O úloze daného subkomplexu při aktivním dobývání ale můžeme jen bezvýsledně spekulovat, neboť postrádáme jasné doklady palebných postavení. I když je hradní okolí z velké části zalesněno, relikty obléhacích prací nalézáme jen v jedné poloze. Přesto lze sotva pochybovat, že husité vybudovali složitější blokační systém, patrně ve formě uzavřeného prstence.

Charakter dochovaných reliktů obléhacích prací u Kostomlat je v pravém slova smyslu unikátní tím, že se rozprostírají na přirozeném svahovém sesuvu podloží. Geologický útvar se vepsal do celkové podoby ležení, a proto působí jeho morfologie ve srovnání se všemi ostatními lokalitami značně abnormálně. Sesuv rotačně-planárního typu vznikl působením vody, jíž se nasytila mohutná vrstva skalní sutě. Výrazně protáhlý oválný prostor poznamenaný pohybem podloží je orientován lehce šikmo vůči vrstevnicím. Sesuv se nejnápadněji projevuje na obou svých koncích. Na horním okraji se odtržením kusu svahu hluboko propadl povrch terénu, na opačné straně se masa posunutého materiálu značně vzedmula. Čelo sesuvu, jehož úpatí je od vnějšího fortifikačního okruhu hradu vzdáleno 175 m, dosahuje kóty 578 m n. m, čímž je oproti nádvoří hradu převýšeno o 6,5 m. Výměra plochy sesuvu obnáší 1,3 ha, výměra vnitřní plochy ležení však činila 0,8 ha, protože byla zmenšena vybudováním ohrazení. Přirozená morfologie sesuvu doznala nejvýraznějších úprav ve své horní části, kde se povrch terénu značně propadl. Zde se obléhatelé poměrně mohutně zabezpečili, protože se nad nimi prudce zvedal svah. Na geologicky sesuté ploše vybudovali široký, zdvojený pás opevnění, jež z velké části vyplňuje propadlou partii, a tím oddaluje vnitřní plochu ležení od vnější hrany sesuvu. Proti vysoké stěně na samém konci sesuvu, nad níž se navíc prudce zvedá úbočí hory, útočníci nasypali poměrně mohutný val. Zatímco na západní straně se tento násep výrazně stáčí do boční strany areálu (kde se výrazně zužuje i snižuje), na východní straně do boční strany vůbec nepokračuje. Za valem obléhatelé vyhloubili druhý příkop, který se na obou stranách stáčí do bočních stran, přičemž ústí do prvního „příkopu“. Eskarpovou stěnu druhého příkopu místy zvyšuje subtilní násep. Příkop se vytrácí v místech, kde končí geologicky vzniklé stěny sesuvu. Vlastní plocha sesuvu se propadla až o 11 m. Obléhateli vytvořený násep však toto převýšení nevyrovnává. Jeho koruna leží přibližně 7 m pod nejvyšší niveletou na hraně stěny sesuvu. Rozdíl nelze přesně změřit, protože přes nejvyšší partie obvodové hrany sesuvu vede lesní cesta. Dno druhého příkopu je vůči koruně čelního valu sníženo o 3,5 m, na eskarpové straně maximálně o 3 m. S mohutnými úpravami terénu, které měly za cíl zabezpečit týl ležení proti útoku z úbočí hory, kontrastuje poměrně subtilní opevnění na bocích ležení. Opevnění v těchto místech vede přesně po hraně sesuvu. Na východní straně je však terénní situace značně porušena lesnickou činností. Na západní straně vede po hraně sesuvu násep, který na své vnější straně zvýrazňuje přirozený terénní stupeň, vytvořený sesuvem. Koruna náspu je oproti vnitřní patě převýšena maximálně o 0,8 m, oproti vnější patě (přesněji řečeno patě přirozeného stupně) maximálně o 2 m. Severní konec ležení, natočený k hradu, byť nikoli ve stejné orientaci, je tvořen přirozenou akumulací materiálu, která byla na temeni uměle upravena. Na severozápadní straně probíhá nízký násep, který se v samém čele sesuvu napojuje na mohutný pahrbek, jehož vrcholová partie je uměle zarovnaná. Do jaké míry je pahrbek uměle dosypán, nejsme schopni určit. Temeno pahrbku je oproti úpatí samého konce čela sesuvu převýšeno o 12 m.